Košíkář Radim Klímek

Znáte to, když se díváte lidem pod ruce a celé to vypadá až moc snadně? Že prsty samy tančí a přímo pod nimi vzniká cosi nádherného. Přesně tento dojem dokážou vykouzlit hlavně umělci svého řemesla a zvláště pak mistři tradiční rukodělné výroby.

Vyrůstal jsem v rodině, kde děda, babička, maminka…, no prostě všichni, pletli. V osmé třídě mi řekli: „Půjdeš na košařa.“ A já jim odpovědět, že klidně. Potom jsem si to zkusil a řekl jsem si: „Jéžišmarjá, toto nikdy nechcu dělat. No a teď se podívejte…“, vypráví s bodrým úsměvem košíkář Radim Klímek z Morkovic, za kterým se skví celá řádka ručně pletených košů a košíků.

Vyrábí koše různých velikostí a tvarů s nadnárodním dosahem. Některé z nich jsou k vidění dokonce v muzeu krále Karla, některé si zahrály ve filmu Johanka z Arku a s některými se denně setkáváme na benzínkách nebo v supermarketech napříč republikou. „Velké zakázky čítají mnohdy až 150 košů,“ doplňuje pan Klímek svůj výčet. Košíkaření se ale nevěnuje pouze v práci, ale také po práci. Kromě zaměstnání se totiž účastní dnů řemesel, různých festivalů a jarmarků. Vnímá to jako ideální příležitost, jak toto řemeslo udržovat živé a představovat jej široké veřejnosti. „Víte, já su dost ukecané, takže rád jedu třeba i do domova důchodců, kde velice nic neprodám, ale rád s těmi lidmi strávím den a o košíkaření jim popovídám.“ Spolupracuje ale také s Místními akčními skupinami, takže v určitých regionech už není školky, ve které by nebyl a své řemeslo nepředstavoval.

Na otázku, jak široká je komunita košíkářů, nám se smíchem odpovídá, že „skutečně široká“, celých 9 košíkářů na republiku. V tomto počtu si tak košíkáři vlastně nemohou ani konkurovat, navíc má každý svůj jedinečný styl, který odpovídá dané oblasti, kde působí. „U nás je to například takzvané „véčko“ ve spodní části koše, v Mělníku nechávají kolky z dýnka trčet, na Valachách zas pod to přibíjajou desky, na Slovensku třeba takové koše vůbec neuvidíte, ti pletou ze zeleného. Ale spolupráce mezi námi funguje a jsme v kontaktu, bez toho by to nešlo.“

Budoucnost košíkaření je ale ve hvězdách. Naštěstí má každý mistr nebo nositel tradice za úkol řemeslo šířit, takže všichni pořádají kurzy a školí své pokračovatele. Pan Klímek zároveň šíří povědomí, kde to jen jde, ať už v rádiu, na internetu či osobně i v těch nejmenších dědinkách.

Jeho „působnost“ sahá snad přes celou republiku. „Záběr mám od Zlatých hor až po Hodonín, na druhou stranu daleko nejezdím, jenom tak do Mělníka…“ Ví, kde jdou na odbyt koše, a kde zase oplétané demižóny. Sám ale oblíbený výrobek nemá, rád plete tácky, košíky i ošatky. Nerad vymýšlí nové styly, protože se získáním titulu mistra rukodělné výroby jde ruku v ruce slib, že bude dodržovat staré postupy, ale také dle jeho slov už „vše krásné bylo vymyšlené“.

Radim Klímek je nejen mistrem rukodělné výroby Zlínského kraje, ale usiluje také o titul celorepublikový. Držíme palce, aby jeho žádosti bylo brzy vyhověno, protože titul „nositel tradice“ si rozhodně zaslouží.