O tom, že v Míškovicích by měl stát vlastní kostel, se začalo mluvit v roce 1925. V závěti p. Františka Jančíka, místního rodáka a faráře v Tatenicích, totiž stálo, že odkáže zděděnou usedlost v Míškovicích farníkům, pokud tady bude fara a k ní i kostel.
Založené Družstvo sv. Floriána se proto pustilo do práce a oslovilo architekta Františka Lýdie Gahuru, který měl za sebou v tu dobu několik úspěšných realizací v baťovském Zlíně. Stavba postupovala velmi rychle a už 4. května 1928 tu světili zvony. Do hranolovité věže tu zavěsili zvony čtyři, z nichž jeden o váze 258 kilogramů byl zasvěcen patronovi obce, svatému Floriánovi.
František Lýdie Gahura kostel navrhnul jako jednolodní stavbu v konstruktivistickém slohu, kterým elegantně a čistě dotvořil míškovickou náves. Gahura se tu projevil nejen jako citlivý architekt, ale také jako praktik, který k podepření konstrukce celého kostela využil železobetonových sloupů, které se mu osvědčily už při stavbě cihlových továrních budov ve Zlíně.
Cihlový plášť kostela uvozuje průčelí s asymetricky umístěnou věží zastřešenou štíhlým kuželem. Střídmost kostelní architektury se projevuje i v interiéru, který je štědře prosvětlen oltářní vitráží s vyobrazením sv. Antonína a doplněn zajímavě řešenou křížovou cestou s vysokými reliéfy. Díky krémovému zbarvení stěn a celkové neokázalosti kostela je velmi příjemné sem vstoupit a nechat se okouzlit čistotou prostoru.
Pro Gahuru byl míškovický kostel jednou z prvních sakrálních realizací. Ihned po jeho dokončení se pustil také do stavby nové hřbitova, který našel místo u rozcestí mezi silničkami na Machovou a Mysločovice. Architekt místo maximálně využil a při leteckém pohledu byste dnes viděli dokonale symetrické uspořádání hřbitova.
Během válečných let zmizely z kostelní věže všechny zvony. Zrekvírovány byly v listopadu 1941 a naposledy je v Míškovicích spatřili 4. března 1942, kdy byly odvezeny a roztaveny na výrobu zbrojiva. Dva nové zvony se tak do kostelní věže vrátily až v roce 1971. Byly ulity ve zvonařské dílně Leatitie Dytrychové v Brodku u Přerova a nesou jména svatých Cyrila a Metoděje a panenky Marie.
Tenhle kostel je jako vystřižený z Erbenovy Kytice, a kdyby se někde měly znovu natáčet Svatební košile, mělo by to být tady. Sám uprostřed polí, obehnaný vysokou zdí, kolem ani živáčka.
Rozhlížíme se po synagoze a tiše vnímáme zvláštní atmosféru, která tu na nás působí.
Barokní hřbitov ve Střílkách je unikátní architektonická perla, která se před turisty skrývá uprostřed Chřibů. Tajemný barokní hřbitov v horách ale rozhodně musíte navštívit.
Stoupáte tichým lesem, kolem vás vysoké stromy a najednou se vám nad hlavou rozezní zvony a jejich zvuk letí nad horami až tam, kam dohlédnete. Takový je Hostýn.
Do Komárna vjíždíme starou lipovou alejí, míjíme model hradu, obecní úřad, hasičárnu, funkcionalistickou kapli, hřbitov…počkat. Kaple z červených cihel? Co tady dělá?
Do Černé kaple jsme kdysi zabloudili úplnou náhodou a od té doby na ni nemůžeme zapomenout.
Dominantou kroměřížských panoramat je dozajista gotický chrám sv. Mořice, jehož žebroví po večerech láme paprsky sklánějícího se slunce.
V barokních kostelech jsou tisíce kudrlinek, zlatých pilastrů, zdobených soch a kupolí, že nevíte, kam se podívat dřív. A takový je i kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži.
Jedinečné místo a novogotický skvost, kam stojí za to vypravit se na kole nebo procházkou. Uvidíte, že vás jeho ohromnost ohromí. A právem.
