Památník Maxe Švabinského

Vcelku nenápadný domek nedaleko kroměřížského Velkého náměstí cudně ukrývá pamětní desku jednoho z největších českých malířů dvacátého století Maxe Švabinského. Jeho díla přitom můžete obdivovat nejen v Muzeu Kroměřížska, ale taky v ulicích města. Kde je najdete?

Kroměřížský rodák, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský, se v chudém domku u náměstí narodil v roce 1873 mladičké šestnáctileté Marii Švabinské. Jeho otcem byl student Jan Novotný ze selské rodiny z nedalekých Klenovic, který byl u Švabinských ubytován jako student. Milenecký poměr i nečekané těhotenství bylo nepříjemným překvapením pro obě rodiny. Ze svého otcovství se Jan vyvázal částkou 500 zlatých, a přestože později usiloval o to, aby se mohl se svým synem setkat, Maxmilián o to nestál. Mimo jiné mu nikdy neodpustil matčinu společenskou izolovanost, která ji jako neprovdanou matku v provinční Kroměříži na deset let prakticky uvěznila doma.

Malý Max vyrůstal spíš v ženském prostředí, které v něm probudilo citlivost, jemnost a vnímavost ke krásám přírody, barev i života samotného. Díky nebývalému talentu, jaký u dětí v chudých rodinách málokdy někdo podchytil, už v 10 letech vystavoval v kroměřížské lékárně. Za podpory několika mecenášů Max vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u českého symbolisty Maxmiliána Pirnera, později studoval také u Julia Mařáka a Eduarda Karla.

V jeho dílech se v té době zrcadlila jinošská křehkost, fascinace jemnou krásou a rozpínavé chvění prvního vztahu se svou budoucí manželkou Elou Vejrychovou. Její portréty jsou plné barev, hry světel a stínů a symboliky přírodních motivů. Zobrazují její dívčí krásu a eleganci, kterou byl Švabinský uhranut. Jeho plátna hýří barvami, některá z nich jakoby vystupovala ze svých rámů a osvětlovala přítmí Památníku Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska, kde si je můžete prohlédnout.

Stejným tempem jako vzkvétalo jeho malířské mistrovství a grafické schopnosti, uvadal však jeho cit k Ele. Souhrou podivných okolností se jeho novou múzou stala švagrová Anna, kterou najdete na řadě pozdějších obrazů i alegorií. Mezi ty nejjásavější, ze kterých přímo čiší živočišná energie a ohromení smyslností nového vztahu, je grafický triptych Touha – Pocit blaženosti – Rozkoš. Na něm je Švabinský vyobrazen s mladou a kyprou Annou jako v zahradě Edenu, skryti před zraky okolního světa a v dokonalé symbióze jeden s druhým i s faunou a flórou, která je obklopuje.

Celý tenhle fascinující příběh doporučujeme vyslechnout z úst průvodců v Památníku Maxe Švabinského. Je to vyprávění strhující nejen vášní pro umění, ale také životními kolotoči, které si s umělcem v období před první světovou válkou pohrávaly.

V Památníku mnohem lépe pochopíte velikost a mistrovství Švabinského díla spolu s drobnými detaily doby, ve které žil. Stejně jako se proměnoval Švabinského život, mění se i díla, která mu vychází z rukou. Od téměř naivních krajinek a portrétů přes vášnivé grafiky a velkolepá několikametrová plátna až k drobným grafikám a kresbám starého muže odpočívajícího v parku na pražském Chodově.

Na začátku jsme vám ale slíbili ještě překvapení v ulicích města, je to tak? Projděte proto přes náměstí k hotelu Octárna a vstupte jeho branou do areálu, kde kdysi stávaly domy, ve kterých Švabinský vyrůstal. Po pravé straně na vás zpoza jehličnanů vykouknou jásavé barvy pestrých lunet, které Švabinský připravil pro výzdobu Národního divadla. Do Prahy však nikdy nedoputovaly, a tak můžete jejich nadčasovou dokonalost obdivovat v mistrově rodné Kroměříži. Postavy na výjevech z českých dějin jakoby měly každou chvíli sestoupit ze zdi a ožít zahaleny pestrými barvami. Je to velkolepá podívaná.