Ocitáme se ve stoletém domku přímo na návsi. V síni jsou všelijaké košíkářské speciality, jako třeba koš pumák, ve kterém vojáci za války nosili nábojnice. Jsou tu kolíbky, bedny, koše i košíky, rohože i návody na pletení.
Paní průvodkyně Pátíková nám vypráví o tom, jak se košíkářství do Morkovic dostalo, jak se v celém okolí pěstovaly prutníky, které dodnes můžete vidět v remízkách mezi poli. Jak bylo těžké se o prutníky starat, aby nepřerostly a pruty byly štíhlé a pružné. Jak celé rodiny od dětí po staříčky přikládaly ruku k dílu, aby bylo košíků dost na doma i na odbyt. Jak tu byli mistři, kteří uměli plést takové věci, až oči přecházely. Jak se později košíky dělaly na export. A jak pro změnu import tomuto řemeslu velice škodí.
“Kdepak, košíkaři, to byli páni. Tady se zachovala cechovní truhlice nad ní jsou podstavníky z roku 1822, které patřily ke kostelním lavicím, a které označovaly místa, kde mohli sedět nejenom mistři cechu. Jsou na nich svatý Makarius a svatý Dorotheus, patroni cechů.” Řečeno měkce a hanácky: svaté Makárius a svaté Doroteus.
Dnes už v Morkovicích plete málokdo. Košíků z Číny a Polska je na trhu nepočítaně a dostat mezi ně zboží z malé hanácké vesničky prostě není jednoduché. Přesto jsou tu živnostníci, kteří se tomuto náročnému řemeslu věnují, a kteří chtějí košíkářské umění zachovat a předat dalším generacím.
V Košíkářském muzeu v Morkovicích najdete hotové divy. Houpací křesla, kufry, tašky, taštičky, rohože a proutěné dekorace, demižony, košíčky na kolo, přepravní bedny i droboučké kazety na šitíčko. Kdybyste si chtěli sami vyzkoušet třeba loupání proutí, paní průvodkyně vás vezme k vrbičce před domem, kde zkušeně uřízne několik prutů různé délky a tloušťky. Na dvoře muzea je pak můžete společně zbavit kůry nebo je zkusit rozštípnout na polovinu nebo ještě na menší kousky. Dřív prý převážně přespolním přivezli domů vlečku plnou proutí a loupala celá rodina.
Podívat se do Košíkářského muzea v Morkovicích stojí za to. A příští rok se sem vraťte, až tu budou mít hody. Bývají na svatého Jana a možná si dokonce budete moct zkusit pletení košíků vlastníma rukama.
Muzeum v Kroměříži je bezbariérové a nabízí řadu haptických prvků pro nevidomé.
Rodinné muzeum plné starých pokladů v malebné vísce na okraji Chřibů.
V Rymicích opravili dlouho chátrající hospodářký dvůr. Barokní památka nádherně uzavřela komplex lidových staveb a tvrze a je nádherným místem, které rozhodně musíte navštívit.
Objevte všechny hádanky a vzpomeňte si na příběhy, na které jste už zapomněli.
Záhlinice jsou vesnička, která by mohla stát modelem pro obraz hanáckých dědin. Širé pláně všude kolem, ukázkově rovné ulice se selskými domy na návsi, s kapličkou, hasičárnou a starou hospodou.
Teď v předjaří je uvnitř docela chladno, ale po celá čtyři staletí tady žhnula kovářská výheň.
Marně si teď lámeme hlavu, jestli už jsme viděli hezčí skanzen.
Elegantní a interaktivní expozice představuje sto let rozkvětu malého, ale významného města. Historii Kroměříže od roku 1848 po rok 1948 vypravuje výstava Kroměříž v soukolí dějin 1848 - 1948.
Představujeme vám dnes světově unikátní, geniální a nepochopený časostroj Jana Lindušky, ukrytý v Muzeu Kroměřížska.
Tentokrát se podíváme Kroměříži tak trochu pod sukně. Půjdete s námi?
Bylo to epochální, citlivé a krásné. Skvěle provedená expozice, skromně schovaná v průjezdu, nekřičí a neláká. Přesto je to místo, které vám na pár vteřin vezme dech.
Nenápadné muzeum schované vedle hlavní nádražní budovy v Kroměříži nás doslova nadchlo.
Jen kousíček od Kroměříže leží vesnička Velké Těšany. Je odtud krásný výhled na Chřiby na jedné straně a na Hostýnky na straně druhé. Ten úplně nejkrásnější výhled je ale od větrného mlýna.
Do Pravčic se jezdí na povidla, na slaďoučkou pálenku, ale taky do muzea. Nahlédnout do světa, ve kterém žili naši dědové, a kde byl každý klásek požehnáním.
Nikde ani stopa po tom, že bychom podobné zařízení brzy potřebovali. Snad to tak i zůstane.
